Úryvek z I. čísla Čtvrtletníku farnosti Čeladná, Kunčice p/O., Ostravice, Staré Hamry,Bílá

Sedm posledních ježíšových slov (poselství kříže)

Ve stavu nesmírného fyzického i psychického utrpení vyslovuje Kristus na kříži slova odpuštění, zaslíbení, bolesti i plného odevzdání se do Boží vůle. Toto "poselství z kříže" může být pomocí v různých životních situacích i podnětem pro další osobní meditaci:

1."Otče, odpus jim, vždy nevědí, co činí" (Lk 23, 34)

Tato slova jsou dokonalým vzorem toho, jak odpouštět druhým, i když se nám třeba děje křivda. Pokusme se i ve všedním životě místo gest nespokojenosti, popř. nadávek, lidem žehnat.

2."Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji." (Lk 23, 43)

Boží milosrdenství je větší než jakýkoliv lidský hřích či selhání, jak veliká je však naše důvěra v toto milosrdenství?

3."Ženo, hle tvůj syn." - "Hle, tvá matka." (J 19, 26 - 27)

Ježíš odkázal svého nejmilejšího učedníka, a tedy svou církev, matce pod křížem. I nᚠpohled nasměroval společně s Janem k Panně Marii, která nám jako služebnice Páně nadále mateřsky pomáhá na cestě k Bohu.

4."Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" (Mt 27, 46, Mk 1534/Ž 22, 1)

Právě ve chvílích, kdy se cítíme Bohem opuštění, je nám bytostně blízko, nebo On sám zakusil veškerou lidskou bolest i úzkost.

5."Žízním." (J 19, 28)

Dokážeme tuto Ježíšovu žízeň a touhu po naší spáse alespoň trochu uhasit svou láskou vůči Bohu a druhým, pomocí a službou trpícím?

6."Dokonáno jest." (J 19, 30)

Každý z nás má své pozemské poslání, žádný lidský život není v Božích očích marný. Kéž bychom i my dokázali být v hodině naší smrti plni důvěry a radostného očekávání ze setkání s Bohem tváří v tvář.

7. "Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha." (J 23, 46)

Toto slovo ukazuje na jednotu svaté Trojice, Kristus oslovuje Boha Otce a navrací svého Ducha, aby mohl být po jeho zmrtvýchvstání darován v plnosti celé Církvi. I my smíme každodenně prosit o Ducha svatého a jeho dary.

                                                                                                        (Naše dopisovatelka z Berlína)

Ježíši, ty jsi jiný!

Zastal se cizoložné ženy,
když se všichni od ní odvraceli,

Zastavil ses u celníka,
když se všichni nad ním pohoršovali.

Volal jsi k sobě děti,
když je všichni odháněli.

Odpustil jsi Petrovi,
Když sám sebe odsoudil.

Chválil jsi obětující vdovu,
když jí všichni přehlíželi.

Slíbil jsi lotrovi nebeské království,
když mu všichni přáli peklo.

Zavolal jsi Pavla k následování,
když se ho všichni báli jako pronásledovatele.

Utíkal jsi před slávou,
když tě chtěli udělat králem.

Miloval jsi chudé,
když jen bohatí bývali ve vážnosti.

Uzdravoval jsi nemocné,
když byli od všech opuštěni.

Mlčel jsi, když tě všichni obžalovali,
tobě se vysmívali a tebe bičovali.

Zemřel jsi na kříži,
když všichni slavili svou Paschu.

Vzal jsi na sebe vinu,
když si všichni myli ruce jako nevinní.

Vstal jsi z mrtvých,
když všichni mysleli, že je všemu konec.

Ježíši, děkuji ti, že jsi jiný!


Kříž na dražbě

V knize zemřelých v Paříži je také zapsán vdovec Gustav Bussrt (18. 4. 1834). Pohřeb měl bez kněze a na hřbitov ho doprovázelo jen několik vzdálených příbuzných, kteří se hned na hřbitově mezi sebou pohádali o dědictví.

Několik dní po pohřbu předali všechny věci na veřejnou dražbu, která se konala v bytě zemřelého za účasti mnoha lidí.

Mezi prvními přišel na dražbu také malíř Pierre Pirront, který byl velmi chudý a spával jen na slamníku, položeném na holé zemi, jeho jediným přáním bylo koupit si postel. Měl uspořených 100 franků a doufal, že tady na dražbě si za ně postel koupí. O postel měli zájem i jiní, ale on nabídl 75 franků a když nikdo nepřidával, připadla postel jemu.

Celý šastný, že už nebude spát na zemi, chtěl odejít, ale licitátor sáhl mezi hrnce a   staré krámy a vytáhl odtud ušpiněný a zaprášený kříž. Co dáte za toto? Chvíli bylo ticho a potom zavolal někdo posměšně: "NIC!", odpovědí na to byl jen smích ostatních, kteří tím dali najevo, že smýšlejí podobně.

Mladého malíře tento výsměch zabolel. Obrátil se a pohnutým hlasem zvolal: "25 franků, ale dal bych více - kdybych měl." Licient, to je úředník veřejného prodeje zavolal po druhé i po třetí určenou sumu a když neměl o kříž nikdo zájem, dostal jej také ten student.

Pirre Pirront si odnesl kříž domů. Hned se dal do práce: očistil kříž od špíny a měl šastný pocit, že veřejně vyznal svojí víru. Všiml si, že dole na kříži jsou vyryta písmena: Benvenuto Cellini A. D. 1531. Bylo to jméno slavného italského zlatníka a sochaře. Dále zjistil, že tělo na kříži je z čistého zlata. V radostné předtuše kříž zabalil do plátna a ohodnotil ho na 60 000 franků. Potom požádal mladého malíře, aby mu dovolil uveřejnit v novinách historii kříže.


Z novin se o tom dozvěděl král, zavolal si malíře, který mu pověděl, jak ke kříži přišel. Král dal vyšetřit minulost kříže. Zjistilo se, že kříž si objednal u sochaře Celliniho francouzský král František I. v roce 1533. Ten kříž byl tedy 300 let starý. V královském majetku přecházel z pokolení na pokolení. Za revoluce se dostal do rukou lidí, kteří nepoznali jeho hodnotu a prodali jej za směšnou cenu. Tak se dostal do rukou starého vsovce a po jeho smrti do dražby.

Král dal majiteli kříže, malíři za něj 60 000 franků a kromě toho mu nabídl místo v královských uměleckých síních. Malíř se vzdělával a pracoval tam až do smrti. Z vděčnosti k Bohu namaloval obraz "Kříž na dražbě." Byl to jeho nejlepší a nejkrásnější obraz. Nosil ho stále sebou, při smrti mu byl velkou útěchou.

Také dnešnímu člověku je kříž na posměch. Vyhodili jej z bytů, škol. Leží snad někdy mezi starými a nepotřebnými věcmi na půdě nebo na smetisku.

Dnešní lidé, bohužel, vyhodili kříž i ze svého života. Mnozí už s křížem nepočítají a přece se mu nikdo z nás nevyhne. Od kříže závisí i naše štěstí, vždy na kříži nás musel vykoupit Ježíš, s křížem jako s klíčem nám otevřel nebe. I naše tělo je stvořeno v podobě kříže, jenom rozepněme ruce a přesvědčíme se o tom. Kamkoli se jenom pohlédneme, kříži se nevyhneme. Lotrovi na pravici Ježišova kříže byl požehnáním, lotrovi na levici kletbou.

Čím bude kříž pro mne - pro nás?

Podle toho, jak se ke kříži zachováme. Na konci světa, při soudu se ukáže jak zářící zlato v celé své kráse.

Dej, Bože, abychom stáli v jeho jasu a kráse stále!!!!


Pokoj a dobro

Pán Ježíš touží po naší lásce. Záleží mu na tom, abychom mu rozuměli, uměli ho pochopit. Protože pochopit ho je vlastnost lásky. Vždy znovu se však přesvědčuji, že pochopit dokážeme jen to, co jsme i sami zažili. Není naší chybou, že neumíme pochopit bolest jiného, když jsme ji sami nezažili. Pán Ježíš touží po lásce člověka. Vždy z lásky k mojí lásce se stal mužem bolesti. I my se musíme stát lidmi bolesti, jinak nejsme schopni ho dostatečně pochopit.

Scatý Ftantišek na hoře La   erna prosil Pána, aby směl pochopit lásku, kterou miloval svět, když se dal za něho ukřižovat a Pán mu odpověděl tím, že vtiskl do jeho těla rány svého umučení (stigmata). Tak mohl pochopit Krista lépe, než jiní lidé.

Frabtiškáni chtějí milovat Krista tak, jak ho miloval sv. František z Assisi. Abychom ho však byli schopni pochopit, tak sami musíme trpět. Dovolte proto Kristovi, aby nás poznačil bolestí, jak je i on sám poznačený. (K těm svým bolestem, nemocem, starostem a životním problémům přidejme ještě kousek tajemství dobrovolného postu, jak ho praktikoval svatý František. Využijme ho, pokud máme čas.)

     
                                                                                                                           (Připravil D. H. st.)

Je tomu už 20 let

Dne 15. 4. 2003 uplanulo 20 let od smrti P. ThDr. Josefa Novosada SDB. Narozen18. 7. 1910 ve Francové Lhotě. Vysvěcen na kněze byl v Římě a svou pílí dosáhl doktorátu filosofie, theologie a historie. Bohaté znalosti dal zcela do služeb selesiánů a v duchovní správě ThDr. P. Štěpána Trochty v období 2. svět. války se stal ředitelem salesiánského ústavu v Kobylisích. Po únoru roku 1948 byl spolu s ostatními řeholníky internován a poté pracoval v zemědělství a u dráhy. V roce 1968 mu byl udělen tzv. státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Působil nejprve jako kaplan v Novém Jičíně a poté jako administrátor v Trnávce u Nového Jičína a pak v 70. letech až do své smrti v sousední farnosti Ostravice. Otec se taky věnoval s velkým rizikem zvláště skryté činnosti salesiánů, přípravě mladých na duchovní kněžské povolání a poskytoval vše, co tehdy skrytá církev potřebovala a co se nedostávalo církvi veřejně okleštěně působící.

Otce Novosada si my čeladenští pamatujeme zvl᚝ v období let 1977 - 78, kdy u nás působil excurendo po smrti P. Leopolda Šrámka Pan doktor byl rovněž autoritou pro okolní duchovní. Při jeho pohřbu otec děkan z Místku P. Jan Vdoleček řekl: "Ke komu se budeme chodit radit?" Nás farníky a zvl᚝ děti si získal tehdy moderním způsobem pastorace, jako bylo promítání diapozitivů s náboženskou tématikou jak pro děti, tak pro dospělé a zvl᚝ nám vysvětloval vše o Turínském plátnu, na které byl odborník a specialista.

Nutno podaotknou, že jeho promluvy byly velmi fundované a teologicky složité, přesto mu věřící rozuměli a dovedl je zaujmout. Otec doktor byl věrný své kongregaci a Církvi v ohledu komunistických mocipánů. Byl neoblomný a pod dozorem StB. Měli jsme jej moc rádi a vzpomínáme. Pan doktor je pohřben na Ostravici v kněžském hrobě.
Tolik v krátkosti, více podrobností přineseme v příštím čísle vydání čtvrtletníku R. I. P.

                                                                                                                              (Jaroslav Kozel) 

Pro zasmání

Mnich přechází přes křižovatku a sleduje oblaka na obloze. Policista na něj volá: "Hej, Pane, koukejte se, kam jdete, nebo půjdete tam, kde koukáte!"

Byli Adam a Eva Evropané nebo Asiati? No přece Evropané, kdyby to byli Asiati, pak by spíše než jablko snědli toho hada.

"Je pravda, že po smrti se člověk mění v prach?" Táže se holčička maminky.
"Je to pravda, proč se ptáš?"
"Tak to teda za naší skříní už muselo zemřít hodně lidí!"

Úryvek ze IV. Čísla Čtvrtletníku farnosti Čeladná, Kunčice p/O., Ostravice, Staré Hamry,Bílá

Vánoční stromeček a jeho symbolika

Poprvé se objevil strom v souvislosti s Vánocemi r. 1539 v Štrasburku. Do jiných zemí se vánoční stromeček rozšířil až kolem r. 1800.

Biblické kořeny

Kniha Genesis (kap. 2, 9) se zmiňuje o dvou stromech uprostřed rajslé zahrady. Poté co Eva a Adam okusili plodů ze stromu poznání dobrého a zlého, byla jim uzavřena cesta i ke stromu života (tu střežili cherubové – viz Gen 3, 24; touha po plodech věčného života však zůstala zaseta hluboko v každém lidském srdci). Bránu zpět nám otevřel svým vtělením, obětí na kříži a vzkříšením až Ježíš Kristus. Proto je také kříž nazývám „stromem života“.

Toto radostné poselství a naději věčného života symbolizuje i ozdobený vánoční stromeček. Často jim bývá jedlička, protože je stále zelená a její jehličky tvoří malé kříže. Ať zvučně plesají hory, les a všechny jeho stromy, neboť Hospodin vykoupí svůj lid… (Iz 44, 23; 49, 13; 55, 12).

Tedy zaplesají všechny stromy v lese vstříc Hospodinu, že přichází (Ž 96, 12 – 13). Kniha Zjevení (kap. 22, 2) popisuje stromy života v novém Jeruzalémě takto: „Uprostřed města na náměstí, z obou stran řeky, bylo stromoví života…pro všechny národy.“ V dnešní době se zvyk zdobení vánočního stromku rozšířil jak na náměstí, tak i v kostelích a domovech.

Symbolika ozdob

Hvězda – zobrazuje betlémskou hvězdu, která se objevila na nebi při Kristově narození

Svíčky – podtrhnutí Ježíšova slova: „ já jsem světlo světa“ (J 8, 12) a „Vy jste světlo světa“ (Mt 5, 14)

Slaměné ozdoby – připomínají skutečnost, že byl Ježíš položen do jeslí

Jablka – připomínají vinu prvních lidí a naši náklonnost ke hříchu

Člověk jako strom

V biblické mluvě je člověk přirovnán ke stromu, který sahá svými kořeny hluboko do země k oživující vodě; který stojí, zelená se a přináší ovoce (Ž 1, 3; Jer, 8). Nebo naopak ke stromu, jež chce dosáhnout svým vrcholem až do nebes a přitom ztratí půdu pod nohama, spadne a časem zetlí (Ez 31, 2 – 14)

Také rodokmeny lidských generací bývají znázorňovány v podobě stromu a větví. Čerpáme – li svými kořeny sílu a naději z Boha, pak se může náš osobní strom života rozvinout do plnosti podle Boží vůle a neohrozí jej ani žádná vichřice protivenství: „I vzejde proutek z pařezu Lišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine duch Hospodinův…“ (Iz 11, 1 – 2)

                                                                                 Sestra Marie z Berlína

Rozjímání do nového roku

Žili dva bratři, Ismael a mladší Ali daleko od domova. Jednou dostali zprávu, že otec je těžce nemocen a touží po svých synech. Bratři nesedli na své koně a tryskem ujížděli k domovu. Ali chtěl poškádlit bratra, a proto poznamenal: „Jel bych rychleji, ale tvůj kůň je pomalý.“ „Cože?“ vykřikl Ismael a tryskem vyrazil vpřed. Ali se nedal, prudce šlehl svého koně a podařilo se mu bratra předjet. „Vždyť jsem to říkal, že je můj kůň rychlejší!“ dráždil bratra. Ismael ve vzteku bodl bratra a ten spadl z koně. V tu ránu si uvědomil svůj čin. Ošetřil Aliho a vezl jej k nejbližšímu lidskému příbytku. Zde jej ošetřoval až do dne, kdy Ali mohl na koně. Ovšem nyní jeli pomalu, a když dojeli domů, dozvěděli se, jak je otec očekával, ale zemřela přátelé jej pohřbili.

Ali si uvědomil svou provokaci a lítostivě poznamenal: „Jak lituji mých slov, ale slovo se již nevrátí.“

„I já lituji mého vzteku, mé rány, ale čin se také nevrátí“, odpověděl Ismael. „A nevrátí se čas, který jsme promrhali a otec zemřel bez nás“……. Tři věci se nikdy nevrátí: pronesené slovo, vykonaný čin a uplynulý čas.

Pronesené slovo. Řekl Pán Ježíš: „Z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu. Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov souzen.“ (Mt 12, 36). Kolik tisíc slov jsme vyřkli ve starém roce, kolik jich vyřkneme v roce novém? Kdo je spočítá? Znáte pojem „inflace“? Tak říkáme poklesu hodnoty peněz. Peněz přibývá, hodnoty ubývá… V současnosti prožíváme inflaci slova. Mluví politici a lidé jim věří, slibují a sliby nesplní, mluví se mnoho v televizi, a můžeš jí věřit? Reklamy vychvalují léky, výrobky, potraviny a výsledek? Mluvíme my a moc si nevěříme. Kde zůstalo poučení Kristovo: „Vaše slovo buď ano, ne, ne co je nad to, je ze zlého“. (Mt 5, 37). Slovo má vždy svou váhu. Dovede potěšit, povzbudit, dát novou naději, může však i pohoršit, urazit, zradit. Pamatujeme odpuštění, méně zloby a více lásky, méně odsuzování a pomlouvání. Slovo lehce vylovíš, ale nikdy je nevrátíš!

Nevrátíš ani čin! Stalo se to po válce. Jeden občan obdržel od svého bratra z Ameriky doporučený dopis. V obálce byl obraz Božského Srdce, vklíněný do paspartu.

Příjemce, který byl jehovistou, se rozzlobil. Co mi to bratr posílá, když ví, že již dávno nejsem katolík. V návalu zlosti hodil obraz do kamen a spálil. Za týden přišel druhý dopis, obyčejný, a v něm stálo: „Vím, že v Evropě je po válce bída, tak jsem ti poslel pod obrazem Božského Srdce ukrytých 500 dolarů, aby to nikdo neukradl. Umíte si představit, jak bylo příjemci dopisu? Ovšem čin se již nevrátí!......

Čin se nevrátí, ale neztratí. V katechizmu čteme: Bůh je spravedlivý, za dobro odměňuje, za zlo trestá. Žádný dobrý skutek nezůstane bez odměny, žádný hřích bez potrestání. Pokud se někdo rozčiluje, že je tolik zla ve světě a člověk nechce nebo nemůže všechny lumpárny potrestat, pak si uvědomme: Bůh je spravedlivý, a k tomu vševědoucí: před Jeho tváří se nic neskryje. Všechny zločiny, zpronevěry, vraždy, násilí, nespravedlnost, vykořisťování chudých, podvody, budou potrestány, ale také každodenní práce dělníka, horníka, matky a ženy v domácnosti, ošetřování nemocných, dětí, starých, každý lidský čin bude ohodnocen a odměněn, či potrestán.

Nevrátí se čas. Staré přísloví říká: nikdy nevstoupíš do stejné řeky. Můžeš se v létě dopoledne vykoupat v řece, když se budeš koupat odpoledne, je to již jiná voda, voda plyne, plyne i čas, a nikdo již ten čas nevrátí zpět. A jako řeka končí svůj tok v moři, tak náš čas pozemský bude pohlcen věčností. Dělají se zajímavé statistiky: kolik času spotřeboval člověk během např. 50 let na práci, na odpočinek, na spánek, na jídlo, kolik času strávil před televizorem, četl denní tisk či knihy, jak dlouho byl nemocen atd. Pro věřícího otázka: Kolik času věnoval Bohu, motlitbě, duši? Stojíme na prahu nového roku: Jak využiji času nejen pro pozemskou existenci, ale i pro mou budoucí spásu?

Znáte pohádku Alibaba a 40 loupežníků? Uloupené poklady ukládali do jeskyně ve skále, a ta se otevírala na heslo: Sezname, otevři se! Stojíme před skálou, která se jmenuje ROK 2004. Rádi bychom se podívali dovnitř, co nám nový rok přinese. Marně čekáme, a je to dobře. Možná bys uviděl datum své smrti, nebo bys uviděl smrt někoho blízkého, nožná bys uviděl škaredou havárku, která na tě čeká, nebo nemocniční lůžko či operační stůl, možná bys uviděl den, kdy ztratíš zaměstnání a bolest, neštěstí by ti zkazilo celý budoucí život. Proto je dobře, že skála budoucnosti je uzavřena, a my budeme poznávat její obsah po dnech, týdnech, měsících.

Jedno je jisté. I v tomto roce ses narodí děti, i v tomto roce někteří zemřou. Budu mezi nimi? Pokud budu žít, jako by to byl můj rok poslední, budu žít dobře. Pokusím se o to!

                                                                                                                             O. Miloslav

Svatý otec na Slovensku

Ve dnech 11. až 14. září se Svatý otec Jan Pavel II. Vydal na svou 102. zahraniční cestu, která vedla na Slovensko. Vzbudila velký zájem věřících, sdělovacích prostředků i veřejnosti celého světa.

Jako jeden z asi tisícovky žurnalistů, kteří na místě papežovu návštěvu sledovali, jsem viděl těžko popsatelné svědectví trpícího poutníka. Ačkoliv měl Jan Pavel II. Viditelné zdravotní potíže a veřejná vystoupení ho velmi unavovala, bylo zřejmé, že si každý věřící ukládá jeho slova do hloubi svého srdce. „Zůstaňte věrni Kristu a církvi, nestyďte se za evangelium, obhajujte hodnotu života.“ Vzkázal papež Slovákům a také tisícům zahraničních věřících, kteří do země mezi Dunajem a Tatrami připutovali.

Dalšími plody papežovy návštěvy se stali nově blahoslavení slovenští svědkové víry: řeckokatolický biskup Vasil´ Hopko a řeholnice Zdenka Schelingová. Oba osvědčili věrnost církvi v době komunistického útlaku, oba jsou vzory křesťanského života ve společnosti, která není věřícím nakloněna.

Zbývá doplnit několik obrázků, které nejlépe charakterizují atmosféru celého setkání Slováků se Svatým otcem: les žlutobílých vlajek v Trnavě, Banské Bystrici, Rožňavě, ženy v liptovských, oravských, spišských a jiných krojích, vyzvánějící zvony kostelů při cestách papamobilu, vylidněná východoslovenská vesnice Hrabské, rodná obec Vasil´a Hopka, v den jeho blahořečení, celonoční motlitby a adorace v místech, kde se konaly bohoslužby, nadšený ryk věřících maďarské národnosti, když je papež oslovil v jejich mateřštině – a mnoho dalších.

Všechny tyto dojmy přebily negativní stránku setkání: senzacechtivý dav novinářů, obchodníky se vším možným, vždy hanebně předraženým zbožím, anebo anonym, který zaplnil bratislavské ulice plakáty o přílišné moci katolické církve.

Je ostudou, že naše sdělovací prostředky si moc nevšímaly návštěvy Svatého otce Jana Pavla II. Na Slovensku. Díky rozhlasové stanici Prohlas, která přenášela dvě ze tří bohoslužeb Svatého otce a několikrát denně vysílala aktuální informace.


                                (Ze sbírky J. Procházkové "Cesta za láskou) Z četby připravil D. H. 

Můžeš Boha opustit,
ale nemůžeš zabránit, aby Tě hledal.
Můžeš Boha nenávidět,
ale nemůžeš zabránit, aby Tě měl rád.
Můžeš se rozhodnout proti Kristu,
ale on se na Golgotě rozhodl pro Tebe.
Můžeš se vyhýbat jeho slovu a jeho církvi,
ale jeho slova a církev Tě přesto hledají.
Můžeš si sám hledat cesty,
ale nemůžeš zabránit, aby Tě Bůh nevedl.
Můžeš Boha zapírat, proklínat,
ale nemůžeš zabránit, aby Bůh nebyl.

Nahoru